Báje a pověsti

Vychovatel boha Dionýsa, dárce vína, se jmenoval Sílénos. Patřil k  rozpustilým satyrům, kteří nikdy nechyběli v hlučné a veselé družině boha vína. Sílénos byl nejen Dionýsův vychovatel, ale i učitel a rádce. Miloval zpěv, hudbu a víno. Byl líný chodit, a proto jezdíval na oslu v čele průvodu. Když byl opilý, podpírali ho satyrové, aby s osla nespadl.

Ale jednou ho asi špatně hlídali, cestou se jim ztratil, dopotácel se do křoví a tam usnul. Našli ho rolníci a přivedli před krále Midu. Král poznal, že je to Dionýsův přítel, všude si vyprávěli o jeho zlatém voze ověšeném hrozny vína. Tento bůh dovedl dělat zázraky. Dotkl se prutem skály a již z ní vytékal zdroj vody, mléka nebo vína, dotkl se řeky, a proudilo v ní mléko nebo med. Kamkoli zavítal, všude zavládlo veselí.

Král Midás se zaradoval, že může hostit aspoň jeho nejmilejšího druha, když už ne boha samého. Uspořádal velikou hostinu a Sílénos byl rád, že si trochu odpočine, proto od krále nepospíchal. A když se pak přece jen Sílénovi zastesklo po jeho mladém svěřenci, Midás ho ještě na rozloučenou pohostil a odvedl k Dionýsovi.

Ten se nesmírně zaradoval, že se opět setkává se svým věrným druhem, který mu stále chyběl, aby mohlo být veselí úplné. A tak z radosti, že mu jej Midás přivádí, vybídl krále:

„Za to, že jsi tak pečoval o mého nejmilejšího průvodce, žádej o cokoli, všechno ti dám.“

Midás toužil jen po bohatství, byl zaslepen lakotou. A proto se bez dlouhého uvažování obrátil k Dionýsovi a pravil:

„Mocný bože, učiň, ať se všechno promění v zlato, čeho se dotknu!“

„Tvé přání se vyplní,“ pravil bůh, „ale škoda, že sis neřekl o nějaký lepší dar.“

Král Midás se zaradoval, že bůh svoluje, a poslední slova ani nevnímal. Co může být lepšího než zlato a bohatství?

S úsměvem se vracel domů. A hned celou cestu zkoušel, zda ho bůh snad neoklamal. Vztáhl ruku po dubové větvičce, která se mu skláněla k hlavě. Ulomil ji a hle! Větévka zářila zlatem. Bůh ho neošálil. Ach, jak je laskavý a dobrý bůh Dionýsos, šeptal si Midás.

Jde dál a do cesty se sklánějí dozrávající obilné klasy. Nalámal si jich plnou hrst, ale v dlani mu cinkal lesklý kov. Podle cesty tekl potůček. Ještě si v něm umyje ruce, aby se mohl bez obav dotýkat té oslnivé, zářící krásy. Smočí si ruce v chladivé vodě a leknutím div nevykřikne: z dlaní mu stékají zlaté praménky! 

Midás dochází k paláci a vesele otvírá bránu. Jen se jí dotkl, a už si zastíral oči, jak byl oslněn. Brána jako by se proměnila v samo zářící slunce.

Zatím lužebnictvo připravilo bohatý stůl s množstvím jídel. Král si k němu vesele sedl a těšil se, jak si pochutná. Nejdříve si ulomil kousek chleba. Co to? Vždyť drží tvrdý, žlutý kov místo chleba! Zkusil to s masem. Ale když do něho chtěl kousnout, málem si vylomil zub, neboť maso se pokrylo vrstvou zlata. Nalil si vína a chtěl se napít. Sotva však přiblížil číši ke rtům, vytékala z ní zlatá tekutina. I voda se proměnila v tekuté zlato.

Teď teprve si uvědomil, jaký dar si vyžádal na Dionýsovi. Teď teprve si vzpomněl na jeho poslední slova. Nedávná radost se mu proměnila v žalost. Stůl byl plný jídel, Midás měl hlad, víno div nepřetékalo, Midás trpěl palčivou žízn...

Kdo jiný by ho mohl zbavit tohoto hrozného neštěstí než ten, od něhož si zhoubný dar vyžádal? I vyskočil na vůz a rozjel se za bohem vína. Ujížděl tryskem, aby ho ještě zastihl, než odejde do jiného kraje.

Když ho dohonil, klekl na zem a úpěnlivě prosil o pomoc: „Odpusť mi, mocný bože, a smiluj se nade mnou. Zhřešil jsem. Zbav mě toho bohatství, jež by mě zahubilo. Zbav mě zlata, po němž jsem tak toužil!“

Dionýsos zastavil účinky svého daru  a ještě mu poradil, jak se má zbavit zbytku svého neštěstí:

„Jdi a umyj se v řece Paktólu, tam, kde vyvěrá ze země. Vnoř do jeho zdroje hlavu a omyj si i tělo. Tím smyješ i svou vinu!“

Král šel a radoval se mnohem více než předtím, když všechno proměňoval v zlato. Umyl se v řece a zlato, které smyl, se uložilo jako prach na dně té řeky. Proto je Paktólos dosud proslulý jako řeka zlatonosná.

Midás však už po zlatě netoužil. Zprotivily se mu bohatství i nádhera. Pobýval v polích i lesích, naslouchal písním vil, hře pastýřů a měl v úctě Pána, boha lesů, pastvin, stád a lovců. Rád poslouchal, když Pán hrál na píšťalu, až se hory rozléhaly ozvěnou. A díky němu se král Midás poučil podruhé. Ale to už je jiný příběh...

Nejen obyčejní lidé, ale i víly putovaly k chaloupce, aby se pokochaly krásou jejího díla. Na co sáhla, všemu dala nevšední podobu. Dlouhými tahy česala vlnu, až byla tenká jako pavučina; a což teprve když spatřily ozdobné látky, které utkala! Hned bylo možno poznat, jakou nadanou žačku má v té chudé dívce bohyně umění Athéna.

Arachné si byla vědoma své nevšední dovednosti a byla pyšná na své nadání. Jednou prohlásila, že by si troufala zvítězit v tkaní nad bohyní Athénou. Athéna se po těch slovech rozhodla, že se sama přesvědčí, jestli je Arachné opravdu tak pyšná a troufalá.

Proměnila se v šedivou, shrbenou a vrásčitou stařenku, opírala se o hůl a vstoupila do světnice, kde Arachné tkala. Sedla si k ní a vlídně jí řekla:

„Chtěla bych ti něco říci, milá děvenko! Věř, že stáří bývá moudré, zkušené. Nesmíš tak podruhé mluvit o vznešených bozích! Važ si toho, že umíš tkát nejlépe ze všech lidí, ale bohyni se nerouhej! Pros ji za odpuštění, žes tak nepěkně o ní mluvila. Když ji poprosíš, jistě ti odpustí. Poslechni mé rady!“

Arachné si změřila stařenu pohledem a jen tak tak se zdržela, že ji neuhodila do tváře. Plna hněvu se na ni obořila:

„Takové rady dávej podruhé někomu jinému! Je vidět, že se ti stářím mate rozum. Své kázání si nech, já vím, co umím. Jen ať si zkusí celá Athéna závodit se mnou!“

Vtom se stařena vzpřímila a řekla přísně: „To se ti může splnit.“ Sotva dopověděla, nabyla zase své původní podoby bohyně. Víly i smrtelné ženy, které stály kolem stavu, se sklonily a vzdávaly Athéně úctu. Ale Arachné se rychle vzpamatovala z údivu, jen se začervenala a zvolala: „Ať se stane, jak jsem řekla! Nebojím se, zvítězím i nad bohyní!“

Hned nato připravily ženy dva stavy a bohyně s Arachné se pustily do závodu, která z nich utká krásnější výtvor. Tkanivo na obou stavech rostlo a nabývalo krásného vzhledu, tisíce barev hrálo na utkané látce a zlaté nitky jí dodávaly zářivého lesku.

Bohyně vetkala do látky obrysy athénského vyšehradu, podoby všech bohů, jak sedí na křeslech kolem Dia, i samu sebe zpodobnila, pak vládce vodstva Poseidóna, zobrazila olivu, svůj posvátný strom se zelenými plody, jak z ničeho nic vyrůstá ze země, i údiv bohů nad tím zázrakem, dále různé výjevy ze života bohů a nakonec zobrazila bohyni Vítězství. Učinila tak úmyslně, aby se Arachné dovtípila a ještě v poslední chvíli se zachránila pokorou před svým neblahým osudem. Proto také celý ten nádherný koberec, hýřící tisícerými barvami, ovroubila olivovou ratolestí, odznakem míru.

Arachniny dovedné ruce vytvořily neméně krásné obrazy. Na její tkanině už byl zpodobněn Zeus, jak v podobě býka unáší na hřbetě vyděšenou Európu, jak přichází k spartské královně Lédě v podobě bělostné labutě, jak slunce pak zazářila tkanina v místě, kde Arachné znázornila Dia, jak v zlatém dešti vniká do vězení Danaina, pak zobrazila i výjevy ze života jiných bohů, hlavně jejich různá milostná dobrodružství a radovánky.

Okraj látky ovroubila úzkým lemem, jímž se vinuly snítky břečťanu a vykukovaly z něho květiny. Krásné, dokonalé dílo vyšlo z jejích rukou. Ani znalec by mu nemohl nic vytknout.

Athénu však pohněvalo více než její dovednost to, co Arachné zobrazila. Vyrvala jí z rukou látku, roztrhla ji a zvolala: „Takhle se opovažuješ tupit bohy?“ a přitom několikrát bodla svou soupeřku člunkem do čela.

Arachné se vylekala, že ji bohyně v tu chvíli krutě potrestá, a proto si rychle udělala smyčku na krk a zadrhla ji, aby se v zoufalství oběsila.

Když to Athéna spatřila, bylo jí opovážlivé dívky líto. Přistoupila k ní a pravila: „Zůstaneš naživu, ale budeš takhle viset a věčně tkát, a nejen ty, ale i celý tvůj rod ve všech budoucích pokoleních.“

Nato ji pokropila šťávou z kouzelných bylin a odešla. Arachné pozbyla své původní podoby a smrskla se v malou kuličku, z níž vybíhaly tenounké, dlouhé nohy. Nepatrné to tělíčko dodnes vypouští vlákna a někdejší pyšná dívka musí navěky tkát své jemné, pavučinové předivo.

Tak také udělali a novorozeně odnesli. Jenže chlapeček se dostal k medvědici a od ní potom k pastýři. Chlapečkovi začali říkat Paris. U pastýře byl dlouhé roky. Sedával u stáda a pískal si, zrovna tak, jako obvykle, když tu se najednou před ním objevily tři krásné bohyně: Héra, manželka vládce bohů Dia, Athéna, bohyně moudrosti, a Afrodita, bohyně krásy a lásky.

Chtěly po Paridovi, aby vyřešil jejich spor. Měly jablko, které měla dostat ta nejrásnější a on měl rozhodnout, která to je.

Héra řekla: "Dáš-li jablko mně, staneš se vládcem nad celou Asií."
Athéna se usmála a pověděla: "Dáš-li jablko mně, vyhraješ každou válku."
A Afrodita řekla: "A když mně, slibuji ti nejkrásnější ženu!"
 

Paris se po dlouhém váhání rozhodl pro Afroditu.

Později se ve městě Tróji konaly závody, Paris se jich zúčastnil a vyhrál. Král si dal zavolat vítěze k sobě a poznal, že je to jeho syn, nechal ho tedy na zámku.

Bohyně Afrodita na něj ale nezapomněla a řekla, ať postaví loď. Paris tak učinil a vydal se do Sparty, za králem Meneálem. Ten ho přijal na svém zámku, kde se Paris zamiloval do jeho překrásné ženy Heleny a v noci ji unesl. Král Meneláos neváhal, sehnal všechny řecké hrdiny a vyrazil s nimi a s bratrem Agamemnónem na válečnou výpravu proti Tróji. Trójané se pod velením královského syna Hektora za hradbami ubránili, Agamemnón tedy přistoupil k obléhání Tróji. To vydrželo celých deset let.

Paris se války tak nějak účastnil, nebyl však ctěným válečníkem. Byl vynikajícím lučištníkem, jenže většinu času však trávil s manželkou a do bojů se moc nehrnul.

Odvahu projevil v desátém roce války, kdy vojska obou stran už byla vyčerpaná, takže se začal šířit názor, ať si vládcové sami mezi sebou vyřídí problémy, které spolu mají. Bylo tedy dohodnuto, že souboj mezi Meneláem a Paridem rozhodne válku. V případě vítězství Parida mu zůstane Helena a Achajci odplují. Zvítězí-li Meneláos, Helena půjde zpět k němu a Trójané zůstanou ve svém městě.

Paris se postavil soupeři, ten ale jen pozvedl kopí a Paris zbaběle utekl. K boji byl přece přinucen, jenže podlehl. I přesto Helenu odmítl vydat. Paris se tak stal nejen příčinou války, ale také záhuby Tróje.

Paris sám ve válce zahynul, přesto však ještě dosáhl velké slávy, když krátce před smrtí svým šípem zabil Achilla, největšího řeckého hrdinu. 

Toto byli na světe první lidé. Žili ale jen jako malé děti - slyšeli, ale nerozuměli, chodili po zemi, jako kdyby se jich netýkal. Prométheus se proto vydal mezi lid a učil je.

Bohové z Olympu pozorovali lid. Zvláště vládce bohů, Zeus, se byl stále neklidnější a vypadal méně pokojeně. Jednou si zavolal Prométhea a vytkl mu, že lidi naučil spoustu poznání, ale nenaučil je, klanět se bohům.

Prométheus přislíbil chybu odčinit, druhý den tedy obětoval býka a pozval Dia, aby si vybral, co mají lidé obětovat. Přichystal na Dia lest, býka rozdělil tak, že na jednu hromadu dal kosti a tuk a na druhou lahodné maso, obalené nevzhlednou kůží. Zeus poznal lest, ale nedal to najevo a vybral si dar z kostí a tuku, jak Prométheus předpokládal. Od těch dob obětovali lidé bohům tuk a kosti a sami si nechávali maso.

Zeus chtěl lid i Prométhea potrestat a vzal lidem oheň, měli tedy maso, ale mohli ho jíst jen syrové. Prométheus viděl neštěstí a vše chtěl napravit.

V Diově paláci hořel ve dne v noci oheň. Prométheus se tedy do paláce v noci připlížil, vzal trochu ohně a dal ho lidem.

Když to Zeus zjistil, rozhněval se a poručil, aby Héfaistos (bůh ohně a kovářství) vytvořil sochu krásné dívky a ostatní bohové ji obdarovali lidskými schopnostmi. Zeus ji nazval Pandorou a vložil jí do rukou zlatou schránku.

Lstivý Hermes (posel bohů) odvedl Pandoru k Prométheovu bratru, ktrý otevřel zlatou schránku. Z té vylétly nemoci, bolesti, bída a strasti. Pandora se polekala a schránku zavřela, ovšem v tu nejhorší chvíli. Zůstala v ní totiž uvězněná naděje.

Kromě toho Zeus nechal Prométhea přikovat řetězy k vysoké skále v pohoří Kavkazu. Očekával, že jej Prométheus bude prosit o milost, jenže to neudělal. Zeus poslal na Kavkaz velkého orla, který každé ráno přilétal k Prométheovi a trhal mu játra z těla. Přes noc mu vždy nová játra dorostla a tak mohl orel přiletět znovu.

Jednou Prométhea spatřil hrdina Hérakles a zastřelil orla, který právě přilétal. Potom rozdrtil okovy a daroval Prométheovi svobodu.

I když byl svobodný, musel navždy nosit železný prsten, v němž byl kousek kamene z kavkazské skály. Od těch dob nosí lidé prsteny s kamenem, i když už dávno zapomněli na Prométhea.

Byl ale nebezpečný a tak pro něj sestavili labyrint. Každých devět let byl krmen sedmi pannami a sedmi mladíky, kteří tam byli přiváděni z Athén jako daň za to, že králi Mínovi zabili syna. Jednoho dne byl vybrán hrdina Théseus, který se zamiloval do Mínovi dcery Ariadné, která mu pomohla. Dala mu kouzelný meč a klubko, aby mohl zabít Minotaura a pak se ostat zpět, to se mu povedlo a společně s Ariadné prchají zpět do Athén, ale ve spšchu nechali špatné plachty, ktré byly nabarveny černě, což mělo znamenat, že Théseus zemřel a když viděl jeho otec loď přijíždět, tak skočil do moře a utopil se.

Nejdříve se oddyseus dostal do země, kde chtěl nabrat zásoby, ale tma akorát ztratil spoustu lidí ze své družiny a tak utekl dál, čímž se dostal na ostrov kyklopů. Tam se vypravil na průzkum s 12 svými muži. Dostali se do jeskyně kyklopa Polyféma, ale ten polovinu z výpravy snědl, avšak Oddyseus se mu posmtil tak, že ho ve spánku oslepil.

Ale to nestačilo na únik z jeskyně, protože on ven pouštěl i po slepu jen své ovce, které přepočítával a bránil ve vchodu do jeskyně projít čemukoliv jinému a tak napadla Oddysea skvělá idea, jak se dostat ven. Chytí se za břicho ovcí a s nimi se dostanou ven. Utekli tedy bez trestu.

To ale naštvalo Poseidona. Další den dopluli k vládci větrů Ailovi, který jim pomohl dostat se přes bouři. Dopluli až do země obrů, ze které už vyvázl pouze Oddyseus s posádkou své lodě. Poté byli zahnáni Poseidonem na ostrov, kde žila Kírké, která je poslala do podsvětí za věštcem, který jim předpověděl budoucnost a že nemají na ostrově kam brzy doplují zabíjet zvířata z heliových stád, ale oni měli hlad a tak jich pár zabili a za to je Poseidon potopil, jediný kdo přežil a dostal se k Fajákům byl právě Oddyseus. Tak se mu rozhodli pomoc a dopravili ho na rodnou Ithaku. Tam se setkal se svým synem a věrným přítelem Eumaiem a za pomoci bohů společně zabili své odpůrce a ženichy Penelopy. Za to jim rodiny ženichů chtěli vyhlásit válku, kterou bohové zastalvili a Oddyseus nakonec ve svém vysokém věku umírá po dvacetileté cestě domů.

Válečné město Sparta bylo proslulé svou vojenskou silou. Říká se, že účel světí prostředky. Aby udrželi své postavení, byli už od mládí tvrdě vychováváni mladí bojovníci.

Své bojovníkynejprve pečlivě vybírali. Když se narodilo dítě, tak rada posuzovala, zda bude silný či ne. Pokud ne, bylo svrženo do propasti. Pokud ano, bylo vychováváno, aby se stalo jednou vojákem. Už v sedmi letech naverbovali všechny děti na výcvik. Děti byly tvrdě disciplinované a pokud ne, byly trestány fyzickými tresty. Zhruba od dvanácti let byly děti nuceny si své jídlo krást, to mělo vycvičit jejich hbitost, ovšem pokud byly načapány, byly také tvrdě trestány. Ve větším věku už byli skoro plnohodnotnými bojovníky, ale opravdovými muži se stali až když zabili nějakého heliota (menšina půvoních obyvatel území sparty, utlačováni sparťany). Poté se mohli i oženit a ve 30 letech se stali občany a mohli se účastnit politiky.

Kdysi žila krásná žena jménem Medusa. Byla tak krásná, že se v ní vzhlídli lecjací bohové.

Jeden z nich byl i Poseidon, který ji svedl, kvůli žárlivosti jeho ženy byla proměněna v obludu s hady místo vlasů a blýskavýma očima, do kterých když se smrtelník podíval zkameněl na místě a už se nikdy nehnul . Byla tedy stejně ošklivá jako její sestry. Společně žily schované v jeskyni. Avšak jednoho dne se jí vydal zabít polobůh Perseus, který ji přechytračil tak, že se díval na její odraz ve svém štítu, takže nezkameněl a díky tomu ji usetl hlavu a tím jí porazil.

Cronos si vzal za manželku bohyni Rheu. Měli spolu dohromady 6 dětí, buoucích bohů, avšak se bál moci svých dětí a toho, že by mohl dopadnout jako jeho otec a proto své děti po narození spolkl. až na jednoho, Dia, kterého jeho matka vyměnila za kámen zabalený v plence, který Cronos pozřel. Zeus utekl na zemi a tady vyrůstal, stejně jako bozi v Cronově břiše. Poté našel otce a donutil ho své sourozence vyplivnout a poté s ním proti Cronovi bojovali a porazili ho. Díky tomu se k vládě dostal Zeus a vznikl Olymp, místo kde žijí bohové.

Gaee se narodil syn Uran, později se oženil se svojí matkou a měli děti - Titány, 3 kyklopy (obři s jedním okem), a 3 obry, kteří měli 100 rukou a 50 hlav každý. Avšak obry a kyklopy Uran neměl rád, protože se mu nelíbili a proto je svrhnul do Tartaru. Gaea kvůli tomu byla velmi nešťasná a požádala titána Crona, aby svého otce svrhl z vlády nad světem. To se mu podařilo a zasedl na nebeský trůn.